galerie

Dovolená s Jetelem 2006

| Fotogalerie (49) | Text |

Úterý 4.7.2006

Na letošní dovolenou jsme vyrazili po práci. Jeli jsme (Jetel a Bláňa )směr Tábor, kde jsme nakládali Jíťu a Martina. Potkali jsme se v 18, hod. na vlakovém nádraží. Další zastávka byla za Táborem u benzinky, kde jsme měli spicha s rodinou Tesařů. Po krátkém občerstvení jsme pokračovali přes Prahu směr Želízy. Po několika pauzách jsme do kempu přijeli ve čtvrt na deset. Tam už na nás čekala Peťa s Milošem. Původně jsme měli zamluvené 2 chatky. Když jsme zjistili, že jsou docela velké, přistěhovali jsme si dvě postele a všech devět účastníků se zabydlelo v jedné chatce. Rok jsme se neviděli, takže zbytek večera jsme probírali novinky.

Středa 5.7.2006

Ráno jsme se probudili, už kolem půl osmé. Dnes jsme byli ještě čerství, ale další dny, už to bude horší. V plánu jsme měli 12 km okruh po skalních plastikách, které do pískovcových skal ve 40.letech 19. stol. vytesal Václav Levý. Cestu jsme začali v Želízech strmým výstupem ke dvou čertovým hlavám. Po důkladném prozkoumání a zdokumentování jsme po modré turistické značce pokračovali k pevnosti zvaná Klácelka. Ve skalách tu byli vytesání Blaničtí rytíři, postavy trpaslíků a spoustu dalších postav. Po společné fotce jsme pokračovali do Liběchova, kde jsme svedli bitvu o to zda na vršku je kostel nebo zámek. Jetel, Zdeněk, Jíťa a Martin hlasovali pro kostel. Bláňa, Peťa, Miloš, Peťa a Míša tvrdili, že na kopci je zámek. Pravdu měli Jetelovci. Kostel sice připomínal zámek, ale skutečně to byl kostel. Po prohlídce Želíz jsme šli na oběd do místní restaurace. Po chutném obědě jsme pokračovali k zámku. Zámek ve, kterém byly Asijské sbírky Náprstkova muzea, bohužel při povodních v roce 2002 byli pod vodou, takže muzeum bylo uzavřeno. Výška hladiny dosahovala až do dvou metrů. Obhlídli jsme budovu alespoň z venku a šli dál. Sluníčko pálilo a naši zvláště dámskou část osazenstva rozptýlil muž, který u cesty sázel stromky. Normálně by na tom nebylo nic divného, kdyby pán ve středních letech nebyl téměř nahý. Tělo mu zakrývala jen sporá tanga. Po krátkém zhodnocení situace jsme pokračovali dál. Narazili jsme na další jeskyni, následovala Harfenice. Ve zvířecích podobách jsou ve skalách znázorněny symboly lidských neřestí. Okruh pokračoval okolo Sfingy, hada, Mordlogu a sedmi chlebů. V dálce jsme viděli věž Slavín, kde původně měl být postaven zámek. Po krátkém občerstvení jsme se vrátili do Želíz. Po náročné celodenní tůře jsme se šli schladit do místního bazénu. Dvě hodiny strávené na koupališti nás pořádně vyhladověli. K večeři jsme si udělali rizoto s bohatou zeleninovou oblohou. Večer jsme si sedli dole v kempu a hráli hru Věž. Smyslem hry je postavit co nejvyšší věž, ze základny brát jednotlivé stavební kameny, aby věž nespadla.Hra se všem líbila, zvláště Milošovi, který několikrát nenechal kámen na kameni.

Čtvrtek 6.7.2006

Osvěženi vydatným spánkem jsme ve čtvrtek ráno vyrazili na Kokořín. Jetýlek šel koupit lístky a my jsme těch pár chvil strávili obdivováním malého okatého zvířátka, které vylezlo každou chvíli z jiné díry mezi trámy. Tento tvoreček byl později identifikován jako plch.

Během prohlídky nám pan průvodce prozradil, že hrad je v osobním vlastnictví manželů Špačkových, kteří ho vlastnili před jeho zestátněním. Při rekonstrukci se nezapomněli nechat zvěčnit na stěnách v druhém patře jako bůh lovu, sokolnice a děti jako pážata. Dokonce i socha vévodící hlavnímu nádvoří představuje ?starou Špačkovou?. Po té jsme se rozhlédli z nejvyšší věže, spěchali jsme na nádvoří za Zdendou a hurá na oběd. Pán na parkovišti nám doporučil restauraci ve vesnici Ráj. Možná si tamní lidé představují Ráj jinak než my, protože nám připadaly tři smažené žampióny na oběd pekelně málo. Po obědě je dobré trochu se projít, a tak jsme zas nastavili stoupací režim a vyrazili se podívat na Pokličky, kamennou Žábu a cestu vytesanou ve skále Švédy. Zpáteční cesta z kopce byla o poznání snažší, takže jsme zpět na parkoviště dorazili celkem svěží. Poslední dnešní plánovanou zastávkou byl hrad Houska. Cesta k němu byla opravdu dobře značená a kdybychom se nekochali krásnými roubenkami okolo silnice, asi bychom tam trefili už napoprvé. Hrad Houska zatím není příliš známý, ale tento handicap tamní lidé dohánějí svým přístupem ke své práci i k návštěvníkům. Chvíli čekání jsme si zpříjemnili klobáskou na hradním nádvoří a pak už nás uvítal pan průvodce v dobovém kostýmu. Podle jeho slov je i tento hrad soukromý a majitelé se opravdu snaží uvést ho do lepšího stavu. Také nám prozradil, že pod hradní kaplí je zazděná díra do pekla a že nechceme-li letos ?při konci světa? přijít do pekla, máme naházet věškeré své cenné věci (peníze, kreditky) do kašny na vnitřním nádvoří. Také nás zaujal systém chytání much, kterých měli za okny opravdu dostatek ? prostě večer otevírají okna a netopýři si s mouchami lehko poradí. Než jsme se s milým panem průvodcem rozloučili, vyfotili jsme ses ním (také kvůli jeho botám). V kempu jsme si po večeři ještě zahráli společenské hry a pak se většina z nás odebrala na kutě.

Pátek 7.7.2006

Opět pálí slunce a my přesně podle harmonogramu ? cca v 9 hodin vyrážíme na hrad Bezděz. Auta necháváme ve vsi pod hradem a stoupáme cestou necestou k 1,5 km vzdálenému hradu. Od 11 hodin absolvujeme zmatený a dle Jetela nepřesný výklad dějin. Oživením prohlídky se má stát chaotické šermířské představení. Před návštěvou věže na které se rojí mravenci mezi rojícími se turisty potkáváme Matěje (účastníka předcházejících dovolených) s rodinou. Protože čas oběda již nadešel hledáme vhodné útočiště pro své hladové žaludky. Lákavá nabídka borůvkových knedlíků nás posílá do hotelu u Marcely. Dozvídáme se, že z denní nabídky nám nenabídnou stále zmražené kuřecí maso, zmrzlý sýr na smažák, točené pivo ani limo tady také ještě neznají. Nakonec vítězí zmíněné borůvkové knedlíky 5:3 ku knedlíkům s uzeným masem : 1 guláši.

Po obědě vyrážíme k obci Doksy ?kde řidič požil alkohol a skončil v Máchově jezeře?. Také končíme v Máchově jezeře, naštěstí bez auta a v plavkách. Koupání, lenošení a pískové stavění hradu Houska a Pokliček vyplňují horké odpoledne. Ještě nakupujeme živiny na večer a odjíždíme na tábořiště. K večeři grilujeme 4 druhy masa ? vepřové kotletky, krkovičku, krkovičku, kuřecí prsíčka a šunkové klobásky. Nakonec baštíme několik topinek a po náročném dni hajdy do peřin.

Sobota 8.7.2006

Ráno jsme se probudili do krásného slunečného dne, tak jakoby ani večer žádná bouřka nebyla. Po bohaté snídani jsme krátkým přejezdem překonali Labe a zaparkovali pod Řípem. Prudkým stoupáním jsme po betonové cestě vystoupali na 466 m vysoký Říp, na jehož vrcholu stojí rotunda sv. Jiří. Tu jsme si prohlédli jak z venku tak zevnitř a to i s výkladem. A pak to přišlo. Jetel vynesl až na vrchol 6 kilového melouna. Meloun na Řípu. Asi první meloun zkonzumovaný přímo před rotundou sv.Jiří. Pak už jsme vyrazili na okružní výlet po Řípu. Nejdříve k místu, odkud byl 10.5.1868 vytěžen základní kámen Národního divadla. Po té jsme šli na pražskou vyhlídku, což je místo, z kterého je za jasného počasí vidět na jih od Řípu až do Prahy. Z další podobné vyhlídky je zase vidět krásně České středohoří. Cestou dolů jsme se zastavili ještě na Mělnické vyhlídce, ale stejně tak jako z ostatních vyhlídek nám rozhled do kraje kazil mlžný opar. Z parkoviště jsme se přemístili na oběd do nedaleké vesnice a odtud už rovnou na parkoviště do Terezína. Za nemalé vstupné jsme dostali na prohlídku průvodkyni a tak jsme si malou pevnost prohlédli v jejím doprovodu. Pak jsme se ještě v místním kině podívali na dva dokumenty o Terezínské pevnosti, z nichž jeden obsahoval útržky z filmu o terezínském ghetu, který si nechali nacisté natočit pro účely své propagandy. Chtěli vyvolat dojem, že terezínské gheto je to nejlepší místo pro židy na světě.

Poslední zastávkou v pevnosti bylo muzeum. A dojem z pevnosti? Pocit přemíry informací, pocit stísněnosti, zmaru, beznaděje, nespravedlnosti, strachu a zlosti. Z malé pevnosti jsme přešli kolem parkoviště skrz ochranný val do města Terezína (velké pevnosti). Prohlídli jsme muzeum gheta a po zhlédnutí informační tabule jsme prošli skoro celé město. Na parkoviště jsme moc nespěchali, protože jsme tam stáli už od dvou hodin a útrata za parkovné by byla asi 100 Kč na jedno auto a přitom byla šance, že pokladník to po 18. hod. zavře, zvedne závoru a odjede domů. Jenže pokladník tam ještě byl a chvíli před tím se ptal Zdendy, který seděl na parkovišti, zda tam má auto. Ten ho zapřel a tím odstartoval hru nervů. Všichni jsme se shlukli na autobusové zastávce a nenápadně pozorovali pokladníka, který zase nenápadně sledoval, jestli si ta podezřelá modrá skupina vyzvedne své vozy. Pak to jako vzdal, zvednul závoru a odjel. Jenže my mu na špek neskočili a vyčkali. A on se opravdu vrátil a my jsme stále čekali.Po další čtvrt hodině, hru nervů prohrál a odjel. No a já (Miloš) s Jetelem jsme svlékli trička a nenápadně se vydali k vozům. Já jsem nasednul, rychle nastartoval, rychle zařadil a pak už pomalu a v klidu vyjel bez placení z parkoviště. Míra nejdříve své auto minul a pak do něj sednul a vyjel ven. Jenže za ním jelo jiné vozidlo, z čehož usoudil, že ho někdo z parkoviště pronásleduje a bude muset zaplatit parkovné a ještě odevzdat své auto. Jenže se tak nestalo. Noha na plynu se mu klepala ještě celou zpáteční cestu. Všichni jsme za rohem naskákali do aut a cestou kolem Labe jsme dojeli do kempu.

Neděle 9.7.2006

Ráno po snídani jsme si zabalili, dali chatku do původního stavu a vyrazili směr Mělník. Po procházce centrem jsme z dálky zkoukli soutok Vltavy a Labe a šli se podívat na zámek. Měli jsme několik možností co v Mělníku navštívit. Buď zámek, vinné sklepy, kostnici nebo v muzeu výstavu kočárků. Po dlouhém rozmýšlení zvítězila kostnice a kočárky. V kostnici jsme zhlédli kosti poskládané do různých tvarů a stručnou historii. Výstava v muzeu dokumentovala vývoj od nejstarších, téměř po současné kočárky.

Viděli jsme krásné péráky, jednoduchá i velmi honosná vozítka. Po prohlídce jsme se vrátili k autům a rozloučili se. Peťa s

Milošem vyrazili směr Liberec a Tesařů směr Č.B. Jetel, Bláňa, Jíťa a Martin ještě prahli po návštěvě zámku v Nelahozevsi. Před prohlídkou jsme si chtěli dát obídek, ale hospůdka v Nelahozevsi nás moc nenadchla a tak jsme šli zkusit restauraci na zámku. Hned při vstupu do zámku se Jeteli rozsvítila očka, protože všude na stěnách visely renesanční obrazy. Všechny se musely hned zdokumentovat. Ani druhý pokus o oběd se nezdařil, protože restauraci měli zamluvenou japonští turisté. A i kdyby neměli, těžko by naše peněženka stačila na takovou cenovou skupinu. Jíťa vytáhla sušenky a před prohlídkou jsme se posilnili a doufali, že oběd na třetí pokus už vyjde. Prohlídka byla moc zajímavá, protože na zámku je největší kolekce Rožmberských portrétů. Zámek je majetkem Lobkowitzů, kteří se o něj moc hezky starají. Už se blížila třetí hodina a naše žaludky hrozně naříkaly. Rozhodli jsme se, že na oběd si dojedeme do Kralup nad Vltavou. Bylo to při cestě a byla větší šance, že budeme mít štěstí na pořádnou hospodu. Třetí pokus se zdařil. V místní sokolovně jsme uspokojili své již dlouho kručící bříška. Dali jsme si těstoviny na různý způsob a Martin si vychutnal pstruha na másle. Po chutném pozdním obědě jsme naskákali do auta a vyrazili směr jih. Cestou se strhla ukrutná bouřka. Když jsme vykládali Jíťu před Táborem, lilo jako z konve. Předposlední zastávka byla v Táboře, kde jsme se rozloučili s Martinem. Poslední úsek cesty absolvovali Jetel s Bláňou sami. Tak zase za rok.

Agentura Kultur-kontakt
Adresa: Plzeňská 2311/2A
370 04 České Budějovice
kancelář: Po - Pá 9-13
půjčovna kostýmů: Po, St, Pá 14-17
Mobil: 777 113 437
E-mail: mares@kultur-kontakt.cz
Ič: 638 84 933
DIČ: CZ7310171286
Č. účtu: 104471069/0300 ČSOB

Webmaster: voky wedos